Dačická rodačka převzala Cenu Paměti národa

Mezi laureáty najdeme válečné veterány, politické vězně, odbojáře, přeživší holocaustu, perzekuované spisovatele či představitele undergroundu, skauty, příslušníky církví a mnoho dalších, kteří byli trýzněni zrůdnými ideologiemi 20. století.

Jedním z letošních laureátek, která převzala z rukou vedoucího dokumentaristiky Post Bellum Františka Štambery ono ocenění je i dačická rodačka Marie Klangová (*1924). Paní Klangová absolvovala reálné gymnázium. Bohužel ani jí se nevyhnulo tzv. totální nasazení, a proto byla nucena roku 1944 opustit své rodné Dačice a nastoupit do varnsdorfské továrny J. Kunert a synové v Klostermannově ulici. Textilní firma specializující se na výrobu pleteného zboží (punčochy, ponožky, kravaty či šály) s nově vyhlášeným protektorátním zřízením přeorientovala část výroby na onu dobu výnosnější podnikání, tj. válečnou výrobu. Vyráběly se zde také bomby V1 s proudovým motorem. Práce Marie Klangové spočívala v nýtování plášťů těchto novátorských zbraní.

Celkem zde pracovalo na 500 totálně nasazených, vězňů a válečných zajatců různých národností. Mezi nimi také jistý důstojník britského námořnictva, který později Marii požádal o překreslení jednotlivých součástek oné proudové bomby. Nákresy se poté skrze něj dostaly ke Spojencům. Bez nadsázky lze tedy říci, že se tímto činem aktivně podílela na odbojové činnosti. Riskovala svůj život pro pomoc v boji proti zlu.

Počátkem roku 1945 byla Marie přeložena do podzemní továrny na výrobu součástek pro německé stíhačky u Litoměřic, kde pracovala v kuchyni. Po několika dnech byla zatčena gestapem. Ani nelítostný krutý výslech nedonutil Marii Klangovou prozradit identitu britského přítele. Koncem války se jí podařilo uniknout. Ve zbídačeném stavu se dostala až do Prahy. Při její cestě za svobodou ji pomohl jistý železničář, který jí místo nápadného vězeňského munduru opatřil civilní šaty.

Závěrem tohoto krátkého připomenutí dačické rodačky a hrdinky Marie Klangové si připomeňme její slova z onoho letošního předávání cen Paměti národa: „Přijímám tuto poctu s pokorou. Nevím, jestli jsem si ji vůbec zasloužila, protože mi přijde samozřejmé bojovat proti zlu a bezpráví. Poctu přijímám především proto, protože ten obraz té pocty donesu ukázat mému otci a mému muži. Můj otec pracoval za nacizmu proti režimu a byl odsouzený k smrti a můj muž, ač právník a ekonom, byl v PTP, potom dělal havíře a poté asfaltéra. Tak jsem vám pověděla, co vůbec dokáži v této chvíli říci a děkuji vám za trpělivost, že jste mě vyslechli.“